AOV-Logo

Pohled AOV na novelu zákona č. 121/200 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů

Potřeba novely autorského zákona vyplývá z nutnosti transponovat evropskou směrnici. Naše organizace si plně uvědomuje, že jsme již dávno za termínem, ve kterém měla být tato směrnice transponována do českého práva.

Za Asociaci online vydavatelů (dále jen AOV), která sdružuje nemalou část vydavatelského trhu bychom rádi tímto stanoviskem uvedly některé věci do souvislostí, které mohou být v touze o rychlé přijetí zákona upozaděny. Naše organizace sdružuje vydavatele, pro které je vydavatelská činnost hlavním oborem činnosti a jediným zdrojem příjmu a takové je i naše nahlížení na některé pasáže novely autorského zákona.

Cílem AOV je budoucí dohoda s technologickými platformami v rozumném čase. Z tohoto důvodu plně podporujeme režim kolektivní správy, která může celý proces vyjednávání o právech vydavatelů a užití jejich obsahu platformami za úplatu výrazně urychlit. Jsme rádi, že na půdě sněmovny byly v oblasti kolektivní správy vyslyšeny naše myšlenky spočívající v přechodu na dobrovolný režim kolektivní správy (tkzv. Opt-in) a zároveň došlo k zobecnění pravidel pro výpočet odměny pro vydavatele od budoucího kolektivního správce směrem k jednotlivým vydavatelům.

V průběhu legislativního procesu jsme ve výborech Sněmovny upozornili na některá body zákona, které mohou dohodu mezi vydavateli a platformami spíše vzdálit než přiblížit. A nabyli jsme dojmu, že naše připomínky se nám nyní vrací jako bumerang.

Jeden z bodů, u kterého jsme měli od počátku pochybnosti je role Ministerstva kultury jako budoucího arbitra případných sporů mezi vydavateli a platformami. Novela mu dále přisuzuje roli posuzovatele u „zneužití dominantního tržního postavení poskytovatele služby informační společnosti“. Tuto budoucí roli Ministerstva kultury aktuálně rozporuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve svém dopisu z 24. října tohoto roku (v příloze tohoto e-mailu). ÚHOS zde zcela jasně popisuje, že v českém právním řádu a v rámci unijních pravidel může existovat pouze jeden úřad, který řeší hospodářskou soutěž.

Do celého kontextu flagrantního rozporu mezi ÚHOS a národním regulátorem je třeba uvést, že 16.11. nabylo účinnosti nařízení o digitálních službách (16.11.) a na Ministerstvu průmyslu a obchodu probíhají diskuse o určení takzvaného „Koordinátora digitálních služeb“, který by měl zodpovídat za dohled nad poskytovateli služeb informační společnosti a za vymáhání nařízení (DSA) v České republice. Nařízení o digitálních službách (DSA) bude do českého právního řádu adaptováno primárně zákonem č. 480/2004 Sb. „o některých službách informační společnosti.“

Vzhledem k výše uvedenému konstatujeme, že bychom se neradi dostali do situace, kdy jsou čeští vydavatelé rukojmím kompetenčních sporů jednotlivých orgánů státní správy, případně soudních sporů a kýžená dohoda s platformami bude v nedohlednu.

Dalšími palčivými body, které mohou dohodu s technologickými platformami znesnadnit jsou články 11. a 14. pozměňovacího návrhu pana poslance Laciny. V článku 11 jde zjednodušeně o situaci, ve které je vydavatel tiskové publikace i poskytovatel služby informační společnosti povinen na vyžádání zaslat Ministerstvu kultury veškeré nezbytné údaje pro výpočet odměny nebo způsobu jeho určení.

V článku 14. téhož pozměňovacího návrhu se zjednodušeně řeší situace, kdy by poskytovatel služby informační společnosti jednal tak, aby obešel právo vydavatele, odmítl jednat v dobré víře, svévolně omezil či upravil svou službu čímž by vyloučil nutnost získání oprávnění o užití obsahu vydavatele, případně by zneužil svého dominantního tržního postavení. V článku 14., písmena b, se poskytovatel služby informační společnosti může bránit, pakliže má pro své jednání spravedlivý důvod.

Pojmy veškeré nezbytné údaje a spravedlivý důvod vyhodnocujeme jako neurčité právní pojmy, které nejsou zákonem definovány a jsou vždy posuzovány ad hoc. Musíme však uvést, že relativně neurčité právní pojmy nejsou vadou, naopak české právo je hojně používá a ponechává rozhodovací pravomoci soudu a správním orgánům. Pomocí jejich výkladu je pak možné reagovat na společenský vývoj. Slovy klasika: „ Jaká bude aplikační praxe, ukáže čas.“ A čas je právě to, co čeští vydavatelé nemají. Vzhledem k různým pokřivením českého mediálního trhu (viz závěr tohoto stanoviska) musíme směřovat k dohodám s platformami v rozumném čase a jakákoliv nejasnost možnost uzavření dohody prodlužuje.

Poslední bod naší konstruktivní kritiky zaměřujeme na výši sankce, která může být platformám udělena, pokud nebudou jednat v dobré víře. V původním, takzvaném meziresortním návrhu autorského zákona byla sankce stanovena na 500 tis. Kč za každé jednotlivé porušení zákona. Což jsme napříč trhem vyhodnocovali jako velice nízké sankční ujednání. Aktuální návrh zákona hovoří o sankci až do výše 1% celkového ročního obratu osoby, která se přestupku dopustila, celosvětově za předchozí finanční rok. Z našeho pohledu jdeme v tomto ohledu z extrému do extrému. A tento bod vnímáme jako klíčový pro možnou budoucí dohodu s platformami.

Jsme si vědomi, že například porušení GDPR hovoří o stejné výši sankce. Nařízení o digitálních službách, potažmo nařízení o digitálních trzích může jít až na úroveň nuceného prodeje části podniku velmi velké platformy či uzavření některé z jejích divizí. Z našeho pohledu je však vztah vydavatel – platforma spíše soutěžním vztahem a tomu by měla odpovídat i výše sankce. Z našeho pohledu by se například mohlo jednat o sankci ve výši 15 či 20 procent obratu osoby realizovaném na českém trhu za předchozí finanční rok. Tímto krokem zároveň zajistíme nutnost zveřejnění těchto údajů technologických platforem směrem k českému trhu. Dle našeho odhadu jde stále o poměrně vysokou částku, která je dostatečně motivační k tomu, aby technologické platformy jednaly v dobré víře.

Do celé mapy vzájemných souvislostí, je třeba uvést, že český mediální trh je oproti vyspělejším evropským mediálním trhům pokřiven několika skutečnostmi. Můžeme jmenovat například absenci online zákona, který by definitivně stvrdil roli online média, které by mělo stejný statut jako periodický tisk, rozhlasové či televizní vysílání a zároveň by řešil oblast působnosti veřejnoprávních médií v online prostoru.

Další bolístka vydavatelského prostředí se naplno ukázala v době pandemie a četných ekonomických restrikcí. Soukromá média přišla v důsledku vládních restrikcí o nemalé finanční prostředky z inzertního trhu bez jakékoliv formy kompenzace od státu. Vítězem pandemické pomoci se tak stala kasina, prohrávajícími pak soukromá média, která jsou důležitá pro zachování mediální plurality. Většina vlád členských států Evropské unie spustila v době pandemie četné programy pro soukromá média, aby zmírnila ekonomické dopady na čtvrtý stav demokratického zřízení.

S krátkou přestávkou na dobu pandemickou navázala doba válečná, která způsobila bezprecedentní růst nákladů na straně českých vydavatelů, které jsou převážně tvořeny personálními náklady.

Cílem evropské směrnice má být posílení ekonomické síly vydavatelů v členských státech Evropské unie, která se následně promítne do kvalitnější žurnalistiky a mediální pestrosti v každém jednotlivém státu EU. Chápeme a oceňujeme snahu českých legislativců a všech důležitých stakeholderů, kteří se snaží dát českým vydavatelům silnější pozici vůči světovým platformám. Nicméně se domníváme, že nenalezení dohody bude mít negativní vliv na českou mediální scénu a myšlenka evropské směrnice se zcela mine účinkem.

Ing. Libor Matoušek

předseda představenstva Asociace online vydavatelů